Odkud mindfulness vychází?

 

Kořeny mindfulness sahají k ranému buddhismu v Indii, kde se všímavost označovala pojmem sati (v sanskrtu smṛti). Její systematické rozvíjení popisují zejména texty o satipaṭṭhāně, které rozlišují čtyři oblasti pozorování: tělo, pociťování příjemného a nepříjemného, stavy mysli a další jevy související s buddhistickou praxí. Všímavost zde nebyla samostatnou relaxační technikou, ale součástí širší cesty vedoucí k porozumění utrpení a jeho překonávání.

​Na tyto základy navázaly různé buddhistické tradice. Théravádová tradice rozvíjela zejména meditační přístupy spojené se zklidněním mysli (samatha) a vhledem (vipassaná). V Číně se od 6. století formovala škola čchan, z níž později vycházely japonské školy zenu a korejský sŏn. Jednotlivé tradice se postupně odlišily metodami meditace i způsobem výuky, přestože sdílejí starší buddhistické základy.​

​

Zenová tradice a přímá zkušenost

 

Sótó zen – pouhé sezení (shikantaza)

Japonská škola Sótó klade důraz na meditaci zazen, především na praxi shikantaza neboli „pouhé sezení“. Meditující nechává myšlenky a pocity přicházet a odcházet, aniž by je potlačoval nebo se jimi nechal unášet. Cílem není dosáhnout zvláštního stavu, ale plně se věnovat samotnému „sezení“.​

​

Rinzai zen – práce s kóany

Japonská škola Rinzai využívá při meditaci kóany – otázky, výroky nebo příběhy, které nelze vyřešit pouze logickým uvažováním. Pod vedením učitele slouží k překonávání navyklých způsobů myšlení a rozvíjení přímého vhledu do vlastní zkušenosti.​

​

Kwan Um – Seung Sahn a mysl „nevím“

Korejská škola Kwan Um, založená mistrem Seung Sahnem, zdůrazňuje mysl „nevím“ (don't know mind). Prostřednictvím otázky „Kdo jsem?“ vede k překročení pojmového myšlení a přímému poznávání skutečnosti, které se má projevovat také v každodenním jednání.

​

Co tyto tradice spojuje?

Společným základem je meditační praxe, přímá zkušenost a překonávání ulpívání na myšlenkách a představách. Jednotlivé školy se liší především tím, jakým způsobem s myslí pracují.

​​

​

Od meditace k psychologickému výzkumu

 

Mindfulness v moderní psychologii

Významný posun nastal v roce 1979, kdy Jon Kabat-Zinn vytvořil na Massachusettské univerzitě program Mindfulness-Based Stress Reduction (MBSR). Tradiční meditační principy začal využívat v systematicky strukturovaném programu zaměřeném na práci se stresem, bolestí a dalšími obtížemi.

Ve stejné době se rozvíjel také psychologický výzkum samotné meditační zkušenosti. Daniel P. Brown a Jack Engler (1980) zkoumali fáze meditace všímavosti a možnosti jejich psychologického popisu a ověřování.

Pozdější výzkum se začal soustředit také na mechanismy působení mindfulness. Britta Hölzelová a kolegové (2011) popsali čtyři vzájemně související oblasti:

• Regulace pozornosti – schopnost zaměřovat a udržovat pozornost.

• Tělesné uvědomování – citlivější vnímání tělesných signálů a změn.

• Regulace emocí – rozpoznávání emocí a proměna vztahu k nim.

• Vztah k vlastnímu já – schopnost vnímat myšlenky a představy o sobě bez automatického ztotožnění.

Tyto oblasti představují jeden z významných teoretických rámců pro vysvětlování účinků mindfulness.

​

Co potvrzují současné studie?

Rozsáhlý systematický přehled Simona B. Goldberga a spoluautorů (2022) zahrnoval 44 metaanalýz, 336 randomizovaných studií a více než 30 000 účastníků.

Výsledky podporují účinnost mindfulness intervencí u některých psychických obtíží včetně stresu, úzkostných a depresivních příznaků. Současně ukazují, že při srovnání s jinými aktivními intervencemi bývají rozdíly menší a ne vždy statisticky významné.

Mindfulness proto nepředstavuje univerzální řešení, ale výzkumem podloženou skupinu přístupů s konkrétními možnostmi i omezeními.

​

Stres, tělo a srdeční koherence

Psychická zátěž se neprojevuje pouze v myšlení. Souvisí také s emocemi, dýcháním, svalovým napětím a činností autonomního nervového systému.

Jedním ze způsobů, jak sledovat fyziologickou regulaci, je variabilita srdeční frekvence (HRV), tedy proměnlivost časových intervalů mezi jednotlivými srdečními stahy.

Výzkumný institut HeartMath se věnuje zejména vztahu emocí, srdečního rytmu a psychofyziologické koherence. Při této koherenci se srdeční rytmus vyznačuje pravidelnějším, přibližně sinusovým průběhem, který souvisí mimo jiné s rytmem dýchání.

Významnou oblastí výzkumu je také HRV biofeedback, při kterém člověk získává zpětnou vazbu o proměnách svého srdečního rytmu. Metaanalýza Goessla a spoluautorů (2017) zjistila příznivé výsledky této metody při snižování subjektivně vnímaného stresu a úzkosti.

Mindfulness a HRV biofeedback jsou odlišné přístupy. Spojuje je zájem o pozornost k vlastní zkušenosti a o možnosti vědomé seberegulace.